Chlapec a dívka

Chlapec a dívka

V parku na lavičce dívka sedí, hedvábné šaty krajkou zdobené,

zahlédl ji sličný chlapec, od krásné dívky nechce slyšet „ne“.

I přisedne a celým svým srdcem vyznává jí lásku.

Hodně nabízí, přehání, přemlouvá, mnoho dává v sázku.

Ona však mlčí, a jen líčka zardělá a mírné chvění

prozrazují mládenci dívčino roztoužené chtění.

Naléhá svůdce a chatrná obrana slábne se svitem měsíce.

„Proč vybral si právě mne, když kolem jsou tisíce?“

Nakonec podlehne, nabídne k polibku svá něžná ústa,

chlapec je ochutná, blažený, a vášeň vzrůstá.

Na druhý den, ta samá lavička, jen jiná dívka,

i chlapec, ten svůdník samý, a táž slůvka říká.

Včerejší růžička a její dar jsou již dávnou minulostí,

zítra svou láskou, těší se, zas jinou pannu poctí.

V parku lavička, na ní půvabný chlapec sedí,

přichází mladá dívka, do očí jeho upřeně hledí.

Přisedá a k polibku nabízí červená ústa,

na slovech nesejde, včera tu jiný byl, dnes žádná sebeúcta.