Když rozum zbraní nehostí

Když rozum zbraní nehostí…

Byl jednou jeden chytrý muž, 

co rád slovy mířil do ženy.

Rádoby vtipný, ostrý jako nůž,

při zásahu do cíle pocit blažený.

A jak stále cílil a připadal si králem,

žena zatím chystá svou odplatu.

Jsa přesvědčen o svém vrchu stálém,

zasloužil by v ruce rýč či lopatu.

Neb muž, který nemá co na práci,

vymýšlí pak kupu hloupostí.

Dělá si ze všech vtípky, legraci,

sám na sebe s velkou hrdostí.

Konečně však narazil na soupeře,

jež o řeč ho ve chvilce připravil.

Žena, držíc vlastní chytrosti otěže,

je tím, kdo účet nakonec vystavil.

“Vyzvala bych Vás na souboj rozumu,

jak praví Shakespeare ve své moudrosti,

za Vaše urážky, nad něž se posunu.

Však vidím, že Váš rozum zbraní nehostí.”

Přemýšlí, tu němý ve svém překvapení.

Když obsahu došel, ztratil  výraz blažený.

Nu, co říci? Pro muže tohle výhra není

Snad jen, není radno navážet se do ženy.

Zdá se slabou býti ve svém ženství,

přec silou a krásou celé bytosti oplývá.

Žena je jako pro mnicha náboženství,

tak ji cti a nebuď ve své pýše protiva.