Kohoutí stížnosti
Krásný kohoutek kráčí si po dvoře,
co by korunu hřebínek nahoře.
A svůdně pojednou skloní hlavičku,
když spatří nablízku bílou slepičku.
Tu něžným zpíváním spustí své lákání,
cudně kráska mlčí, vstříc žádné kvokání.
Kohoutek snaží se, seč mu síly stačí,
od malého slavíka okoukal trylky ptačí.
Objekt jeho zájmu načechrá bílá peříčka:
„Jsi jen pyšný kohout a já chytrá slepička,
pro jinou slípku nech si své zpěvy,
v kurníku čeká tě jich zástup celý.“
Kohoutek uražen ve své hrdosti
kokrhá na svět své mužské starosti.
Není tou kráskou oceněn dosti,
místo něžných hrátek má po radosti.
A že své stížnosti křičí co chvíli,
život jeho krátí se, ke konci chýlí,
neb selku už z křiku bolí hlava,
teď marný je úprk, marná snaha.
A z toho jasné poučení vyplývá.
Ne každá slípka, když kohout zazpívá
podlehne jeho rozmaru, svůdnému zpěvu.
Ona dál kvoká si, on za své stížnosti mlčí, věru.
