Kráska v rouše

Kráska v rouše

Mlha stříbrná oděla mne ve svůj plášť,

trochu smutno je mi, když přichází den,

však já necítím v srdci k němu  zášť,

vždyť on koná svou povinnost jen.

A pak sluneční paprsek rozjasní nebe,

a  na mém těle zasvítí slzy rosy.

Já vítám tě, slunce, zdravím tebe,

i vítr nespoutaný, nestálý a bosý.

Sluneční žár, poplaten své moci,

těžce zkouší mou oddanost,

avšak já, plna obdivu k hvězdám noci,

přesto roztančím se jen jemu pro radost.

V tom přichází ona, noc něžná a vlahá

a propůjčí mi svůj černý šat,

přesto cítím se býti zcela nahá,

když měsíc paprsek zacílí, mou krásou jat.

A tak den co den střídám roucho

a krutý čas krájí mé líbeznosti.

Býti vždy spanilou je mojí touhou,

neb růží jsem a krásou tobě ku radosti.