Malíř a němá kráska - narozeninový příběh pro moji kamarádku Jitku

Malíř a němá kráska

Krásnější než sama krása překročila domu práh,

malíř, malující ze sna jinou krásku, v tom zapomněl svůj štětce tah.

V očích naději a snad svůj osud pohnutý měla,

a těm malíř podlehl více, než půvabům jejího těla.

Přistoupila blíže a něžnou rukou pohladila jeho vlas,

z útlého hrdla nevyšel zvuk ani slova, žádný hlas.

I malíř oněměl, čím dál více krásou oslněn,

než odvážil se dotek oplatit, byl láskou naplněn.

„Proč slůvka neříkáš a mlčíš, krásná panno?

Chtěl bych ti všechnu lásku světa dát, tak řekni mi své „ano“.

Chtěl bych ti k nohám všechny hvězdy z nebe snésti,

i v dlaních vůni růže nádherné, jež právě začla kvésti.

A také ptačí hlas a trylky z hrdla malého slavíka,

proč ale stále mlčíš, a nic neříkáš?

Snad mořský vánek a slunce svit rozveselí tvoje rty,

a možná krása křídel motýla, krása sama... jako ty.

Dále mlčí dívka, jen slza ze studánky kane,

ona sama touží, ať zázrak se stane

a její ústa spustí slov a zpěvu vodopád,

bude však stačit, že ji malíř bude mít tak rád?

Zavřela oči a odvážně nabídla k polibku svá ústa,

malíře v tu chvíli zajala nesmírná úcta.

Oplatil výzvu s největší něžností svého mládí,

svoji krásku po tváři zmáčené jemně rukou hladí.

Otevřela oči a z jejích úst zaznělo nesmělé „Děkuji,

věř mi, můj pane, chci být tvou múzou, i já tě miluji.“

Tak, snad v okamžik krátký, ale lásky mocná síla,

dala hlas i lásku dívce, jež o obojím dosud jenom snila.