Marcus Antonius královně egyptské, Kleopatře

Marcus Antonius královně egyptské, Kleopatře

Já přišel dobýt tvou zemi, prý plnou bohatsví a učené chásky,

však teď sám jsem obětí tvého půvabu a převeliké lásky.

Mnoho bitev ustál jsem a všem bohům patří za to můj dík,

však porazila mne tvá láska, ten nejsilnější z protivníků protivník.

K nohám se ti klaní Řím i pyšní vládci světa nejmocnější,

když narodil se syn a dcera, já byl jsem vládcem nejpyšnějším.

Tvé bohatství a krása omámily jejich zraky, i diplomacie umění,

že děje se vše tak, jak sama chceš, nemají, hlupáci, ani tušení.

Jen sami dva, v prostém šatu, toulky nočním městem tajené,

společná tajemství, tvé svůdné úsměvy mám v srdci zavřené.

Teď společný život nám jak voda ve velikém Nilu plyne,

vstříc dobrudružství, bitvám, i k moci zkáze osud nám kyne.

Nelze vždy zvítězit, Kleopatro, královno, paní všeho světa,

i generál musí se někdy vzdát, záchrana srdce je ta pravá meta.

Snad jednou zemřeme, ty jedem hadím a já rukou svou vlastní,

v náruči Hádově vzpomínat budu, jak byli jsme spolu šťastní.

Tak jen pohlaď spící dítka v kolébce zlacené, svou ruku mi dej,

půvabů svého srdce i těla dnes do sytosti mé duši vyprahlé přej.

Já dám ti vše, co může muž ženě jako ty, královno Egypta, dát,

jen na zítřek zapomenout, dnes v noci nechci se našeho osudu bát.....