Mezek a mnich

Mezek a mnich

Putuje mnich na mezku širým světem.

Nikdy neví, kde dnes složí hlavu.

Mezek hladoví, mnich cpe se kuřetem,

tučný břich schovaný v mnišském hávu.

A jak jezdec je tučný, tak mezka bolí záda.

Ten svatý muž zvíře ubohé vůbec nešetří.

Zde drahá je každá dobrá rada,

neb každodenní rozmluva končí rozepří.

Mnich pak vždy má pravdu nezvratnou,

když pohrozí mezkovi lískovým prutem.

Chudák stříhá ušima, ty rány bolí a tnou!

Mnich je stvoření i ve své svatosti kruté.

Přemýšlí, nebožák, co svede a co pomůže.

Chystá mstu za všechnu bolest a příkoří.

“Hned po dešti shodím svatouška do louže.

Ať se vykoupe!,” v duchu se směje a pitvoří.

A jak si trpělivost osla a hrdost koně umanula,

tak se také brzy po dešti přihodilo, vskutku.

Z mnicha krutého byla rázem mokrá nula.

Za způsobené příkoří schytal od křížence důtku.

Věru, je čas na poučení z celé mezkomniší věci:

Nedávej rány tomu, kdo ti slouží svědomitě.

Nikdy nevíš, kdy ty budeš mezkem, přeci,

proto se nepovyšuj, neudílej rány bez citu a krutě.