Osamělý král

Osamělý král 

Mladý trubadúr na svou loutnu hrál,

když král, tuze znavený, na lůžko uléhal.

K jeho sluchu doléhají smutně tklivé tóny,

jako kdysi v kostele dva svatební zvony.

Mnoho mužů v boji ten král zdolal,

mnoho zemí pro království vybojoval.

Však jednu bitvu prohrál beze zbytku,

když svou lásku zahodil jako zvadlou kytku.

Ztracen ve své samotě, srdce opuštěné,

proti něžným citům navždy zatvrzené.

Teď na lůžko uléhá sám. Ach, tak sám!

A přec touží v koutku duše býti milován.

Kde ale hledat v boji smysl lásky?

Jeho mužnou tvář budou zdobit  vrásky,

než ve všech bitvách zvítězí nade všemi.

Budiž!, pyšně pohodí zlatými kadeřemi.

Když ne lásku, tak aspoň chci mít slávu!

Tak zas je sám ve svém hrdém  hávu.

Jen trubadúr vzhlíží zrakem milostivým,

když hraje svému králi sonet smutně tklivý.