Pán, kůň a osel

Pán, kůň a osel

Sedí pán hrdému koni na hřbetě,

všelijaké hlouposti z úst se mu řinou.

Kůň přeje si: „Můj pane, ústa zavřete,

neb spusťte raději písničku jinou.“

Pán vidí, jak koni se znelíbil,

kterak prost souhlasu švihá ocasem.

Hlupáku sloužit přec neslíbil,

pobídka biče jest mu inkasem.

Tu malý osel přiskočí si z boku,

kráčejíc po cestě prašné vesele,

ušima stříhá, má jiskru v oku,

„Můj milý příteli, netvař se kysele.

Hrdosti před chytrostí nutno sklonit hlavu,

a z hrdého koně oslem na chvíli se stát,

ač není hloupý, osel ztratí se v davu,

však stádu oslů hlasitě jde ržát.

A než- li pánu poslouchati ržání bez konce,

raději do žlabu vsype ječmene.

A také uleví rád své portmonce,

když na oslí zpěv si jen vzpomene.“

Vzal si kůň k srdci rady svého přítele,

i začal s oslem ržát, co stačily mu plíce,

překřičeli pána i jeho plky omšelé

a za ten svůj výkon dočkali se píce.

Co k tomu říci? Já tomu věřím, vskutku.

Hlupáky třeba překřičet hlasitým zpěvem,

nehrát si s nimi na pána a bez názoru loutku,

jak bývá častým v této zemi jevem.