Poutník

Poutník

Poutník a jeho kůň přibyli ke stavení,

uvítal jsem je, vida, že jsou unavení.

„Usedni, jsi hostem a budiž přítel,

tvůj kůň je znavený a z daleka přišels.“

Pojedl chléb a sůl, i trochu sýra.

„V dobrého člověka zbyla mi víra.“

Tak pravil a s díky ulehl na skrovné lože.

Děkuji za pokrm i mého hosta, dobrý Bože.

Druhý den z rána, když slunce vzdalo světu čest,

vstal host brzy z lože, chtíc se vydat na další z cest.

„Děkuji ti, pane, vítal jsi mne jako krále,

jako přítel povím ti, než pojedu dále,

proč a kam směřují mé kroky.

Na cestách jsem dlouho, už ne dny, však roky.

A hledám co jsem ztratil svou vlastní hloupostí,

své srdce zatvrdil, uvěřil tuposti.

O lásku přišel jsem, teď hledám odpuštění.

Kolik je na světě krásy, však pro mne není.

A tak sám na cestě s mým věrným ořem,

toulám se bez cíle jen se svým hořem.

Pomluva zlá rozdělila dvě spojené bytosti,

já uvěřil lži, teď propadám lítosti.

Než slzy smutku na moji tvář skanou,

vydám se na cestu.“ A projel branou.

Po něm smutek zůstal a trpký žal,

sám pomluvou vinnen, to já srdce mu vzal.

Ztratil se v dáli, a má duše krutě trpěla,

neb naše láska společná ten večer zemřela.