Souboj o čest dámy
Souboj o čest dámy
(věnováno Kateřina Benčíková)
Já proklínám sebe, že nedržel jsem na zámek ústa,
co ale zbývá mi, když raněna je má sebeúcta?...
A má vlastní hrdost hanbou tuze utrpěla,
když do srdce zasáhla mne tvého slova střela.
Ale má čest, pane, zůstala zatím nedotčena,
a ač strachem bílý jak tohoto domu stěna
postavím se vzpurně tvému posměchu,
neb ta krásná paní není svolná pro tvou potěchu.
Tak vytas meč a směle v souboji postav se mi,
odčiň poklesek, tys pohaněl mou dámu přede všemi!
A nedoufej, že šetřit tě snad bude můj stříbrný kord,
i když jsem jen prostý voják a ty všemocný lord.
Nuže, tas! A braň se mému odvážnému výpadu,
já nechci být jen divákem v tomto o cti případu,
chci být v očích mé dámy statečný hrdina,
i když tvůj kord na mé srdce míří a již jej protíná.
Sic proklínám sebe, já nedržel ústa na zámek,
a s krásnou dámou byl to jen krátký lásky románek.
Však raději umírám s tebou, pane, v čestném souboji,
než jak mršina vlky ožrán ve válce, mrtev po boji.
