Srdce ze zlata

Srdce ze zlata

Ztracen jak černý rytíř v černočerné tmě,

rozpolcen srdce výčitkami,

zmámen jak motýl, co z květu napíti se směl,

spěchá nedočkav za svou krásnou paní.

Zatoužil dotknout se lemu jejích šatů,

v pokorném pokleku vzdává hold.

Svou lásku skryje v tom letmém hmatu,

nedá se, nedá, té krásce uniknout.

Vítá, spaluje, jak najáda láká do neznáma,

zpívající vodopád je její šat.

Tančí a zpívá, ta tajemná něžná dáma,

když teskné tóny začne loutna hrát.

A černý rytíř ztracen v tom citu, zmatený,

chtěl by tolik říci své paní.

Však podá jen růže květ v zahradě kradený,

se zraky výřečnými hledí na ni.

Ona nevidí tu v jeho očích jasnou zvěst,

sama svou krásou zajata,

neb těší se. To drahý šperk svírá její pěst.

Nezdá se, že lásku v srdci má, však srdce ze zlata.

Tak zklamán rytíř nad tou povrchní krásou

uzvřel v tvrdý kámen své srdce.

A sám sebou hnán, věrný oř je mu spásou,

teď na krásnou dámu vzpomíná s hořkostí a trpce.