Stříbrná šibalka

Stříbrná šibalka

V proudu řeky rybička plave si,

ploutvičkou co chvilku hladinu zčeří.

Vidí ji rybář, samou radostí výskne si,

dnes se zcela jistě chutně navečeří.

Natáhne nedočkavě podél břehu sítě,

na háček žížalu věší, sám s vidinou krmi.

Tu rybka se mihne pod vodou hbitě.

“Jestlipak, potvůrka, chytne se mi?”

Směle stříbrná šibalka očkem hodí:

“Dnes se ti zachtělo večeře rybí?”

To už se hladovec pomalu vodou brodí.

“Na to ti, milý rybáři, rybí důvtip chybí.”

Podplave sítě i háček s návnadou.

Rybář se vzteká, už mu  kručí v břiše.

Vykoukne rybka s veselou náladou,

“Jsem královna z Podvodní říše.

Když mne políbíš, splním ti tři přání.”

Mužík jak Hamlet přemýšlí, políbit či sníst?

Tu se nad vodou nedočkavě sklání.

Do řeky padá, neb postojem nebyl si jist!

Kleje hladový rybář na všechny strany,

prská jak kocour s naježeným chlupem!

Z vody se mátoří, však bez chutné stravy,

zato s úhledně vypraným šatem.

Inu, nevěř přeci všemu, co kdo říká,

z toho moudré poučení plyne.

Ať políbení slíbí malá rybka nebo štika,

když rozum máš, mokrý kabátec tě mine.