Trubčí touhy

Trubčí touhy

Mladý trubec na květiny sedá.

Jak jsou ony pyšné!

Tu i tam přeletí, pokoje si nedá,

má myšlenky hříšné.

Bzučí si pod vousky vábivou písničku,

noty mu touha napoví.

Obletí ještě jednu kytičku.

Čeká na svou královnu, bláhový.

Myslí, že bude celého roje králem.

Jak plete se, chudáček!

Spokojit se bude muset s málem,

však těší se na svůj milostný taneček.

A už ji zřel, dámu vytouženou,

a jak mu velí jeho vlohy,

i pudy trubčí vpřed ho ženou,

přepadl královnu ze zálohy.

”Ach, jaká krása! A ta slast!

Jsem ve včelím nebi!”

Tu podivný chlad začíná se krást,

že byl to pich poslední, už neví.

A z toho plyne poučení jasné zcela:

Královny není radno přepadati ze zálohy.

Trubci netuší, co ví každá moudrá včela,

že zrádný pich zakončí nekrolog strohý.