Tváří v tvář - věnováno naší statečné mamince Marii

Tváří v tvář

věnováno naší statečné mamince Marii

Těžko je státi tváří v tvář smrti,

jež duši mou čtvrtí, neznajíc smilování.

Život můj haní, já tuze se bráním,

zvítězím v klání, žádné slitování!

„Vzalas mi vědomí, naději, zmlkla má řeč.“

Jak hrozná je křeč, jíž trup můj se vzpírá,

a Boha vzývám, „Dej mi svou sílu!“,

nemajíc víru, jen cesta „tam“ zbývá.

Mysl má bloudí, duše se vzpouzí nezdaru

za pár tolarů chystá převozník bárku.

Má vézti mě v dálku, však nikoliv dnes!

Je jako pes, netrpěliv, uvázán k špalku.

Těžko je státi tváří v tvář smrti,

když jako chrti číhají zmar s beznadějí.

A já se jí směji, do tváře pliji.

„Ať kosti tvé shnijí, tvé snahy neuspějí!“

S úctou děkuji Bohu, už rcíti mohu,

v básnickém slohu skládám Mu poklonu.

„V hlubokém úklonu vzdávám Ti, Pane, hold!“

S díky svůj kord na oltář dám, i svou korunu.