Učitelská - inspirováno neteří Dominikou a kocourkem Ricco Myšákem

Učitelská
Když ráno zazvoní a do dveří vtrhne smích a rozjařené tváře,
odložíš křídu a oknem pustíš paprsek sluneční záře.
Třída, dosud osamělá a tichá , již taková není...
Příval slov, dětský smích lavice teď plní.
Zazvoní osmá, už ticho zas se dovnitř vkrádá.
To ticho však není tiché!
Je plné dychtivosti a touhy k poznání, myšlenky spřádá.
Křída maluje číslovky, písmenka i celá slova,
každý den je to stejné, stále, zas a znova...
a přece pokaždé jiné, jak dětské tváře vědomosti sají.
I ony jsou každým dnem jiné, jako plod jabloně pomalu zrají.
Zazvoní desátá, svačina zavoní. A otázky valí se,
ptají se zvědavě na kožíšek zrzavý  a jeho příběhy, však dlouho znají se.
Mají dobré srdce, ti žáčci v lavicích.
Učíš je s láskou, v úctě k vědění a v úctě k tradicím.