Usmíření

Usmíření

Pohleď mi do očí, milý, a sděl mi prostou pravdu,

proč si jen tak spoře polibky Tvé kradu?

Proč náhle šetříš objetím a něžnými slůvky?

Proč naše dny neplní souznění, leč zbytečné půtky?

To možná jen láska opustila náš dům starý,

a naše rozmluvy lhostejnými se staly.

Kdesi v koutku spí zažloutlá kniha,

při které jsem o Tobě, svém hrdinovi, snila.

Prach usedá na klavír rozladěný,

hudba již nezazní, ne tónů pohlazení.

I květina uschla na okně do zahrady,

snad jinde je láska, avšak ne tady.

A já se nevzdávám své štěstí chci zpátky,

uplynul krátký čas od naší hádky,

nečekáš objetí, polibek do vlasů překvapil,

obracíš svojí tvář, snad jsi mne pochopil.

Vnímáš mou náruč, napětí povolí,

Tvé srdce mít mne rád zase Ti dovolí.

Zakláním hlavu, čekám políbení,

ach, líbáš mne vášnivě, krásnější pocit není!