Bludička
Uprostřed lesa v tůňce sedí schoulená,
teď sama je, v duši strach, ústa zamčená.
Svou nahotu jen závojem z vlnek zakrývá,
jaká tajemství v srdci svém tají něha třpytivá?
Její krása chladí, dráždí i pálí divoce,
ňadra, v dlaních skrytá, jak zralé ovoce,
vlasy černi havraní zdobí květ a kapky rosy,
ještě netuší, ale ty ji můžeš žádat, prosit.
A nezná ani, že její hněv strašným může se stát,
nesmíš ji pokořit, urazit, mnoho dokáže dát.
Vznešená, půvabná, a přece tak sama,
k neštěstí klíč, však ke štěstí brána.
Před chvílí dívka, zlým kouzlem proměna,
již nadzemská bytost, víc nahá než oděna,
v tůňce uprostřed lesa sedí, zdá se tak maličká,
jen před chvílí dívka, teď smutná Bludička.
