Když přijde čas a vílí duše musí odejít,
a stříbrný paprsek pohladí její tvář,
ona ví, že musí tam jít, kam volá ji měsíční zář.
To láká ji pramen vílích duší v lese utajený,
střežený vílou, starší jí není.
Na tváři strážkyně věku nepoznáš,
je krásná a soucitná, ničím jí nespoutáš.
Střeží tu staletí spánek a klid,
v úctě a lásce drží ji ten čarodějný lid.